Poznámka k Nolanově Odysee.
Samozřejmě ten film je úžasný a vrátil do hry radost z jisté „fyzičnosti“ filmu jako nevirtuálního média, které není jen o jedničkách a nulách, není o zeleném plátně a digitálním mrdníku. Jenomže to se bavíme o jedné vrstvě formy. Pak je tu kategorie druhá, stylová, a zde už jsem mírné rozpaky nedokázal v kině skrýt. Nolanův styl podle mě má v posledních 10 letech jednu velkou slabinu – natočil po sobě čtyři filmy, které jsou senzoricky stejné. Jsou přehlušující, jsou zbytečně zrychlené bez možnosti nechat v sobě nějaký dílčí prožitek doznít, jsou akční i v momentech, kdy se nijak zásadní akce neodehrává, a přestože mají vysoké tempo, stejně se vlečou a udolají vás...
Klidně mi napište, že jsem magor, ale nejlepší scéna z Odyssey jsou pro mě zkrátka sirény. Najednou bylo ticho (nebyl hluk), najednou bylo slyšet moře (moře má naprosto výjimečné smyslové kvality a jen v této scéně všechny byly zřetelné), najednou člověk měl dost času prožít nějakou emoci postavy do hloubky, najednou byl hudební doprovod zklidňující a ne zneklidňující (což prosím nebrat jako kritiku, Göranssonův soundtrack je naprosto excelentní, to jen Nolan ho někdy používá jako budík), najednou si mohl divák říct, že to je to ono mytické, a sice vzrušení spolu s utišením dohromady...
Zbytek filmu mi svým zpracováním a vyzněním připomínal Dunkirk, Tenet i Oppenheimera. Nechápu, proč film z druhé světové musí být natočený podobným stylem jako antický epos a podobným stylem jako trauma z vynálezu zbraně schopné zabíjet po desetitisících a podobným stylem jako pičovina o obtáčení času. Kubrickovi se vyčítá, že točil geniální filmy, ale studené jako psí čumák. Já Nolana jako autora-umělce naposledy respektoval v Interstellaru. Od té doby pořád točí geniální filmy, ale jsou trochu jako hrací automaty: mačkáte čudlíky, ono to svítí a bliká a periodicky do vás dupe nějaké zvuky, ale když vám padnou tři zvonečky, tak stejně výhru protáčíte dál. Jo, na tuhle metaforu jsem hrdej – koukat na Nolanovy filmy je jako kotit maty.
