Petr Nutil se ve své publikační činnosti dlouhodobě věnuje otázkám propagandy, manipulace a společenské psychologie. Jeho kniha Čas vrahů (2026) v tomto ohledu představuje pokračování předchozího zájmu, tentokrát zasazeného do tragických událostí 20. století. Nutil si vytyčil cíl porozumět podstatě zla, které v minulém století nabylo naprosto nelidských rozměrů. Zabývá se především německým nacismem, ale věnuje se také hrůzám sovětského totalitarismu či válečným zločinům během rozpadu Jugoslávie.
Porozumět podstatě zla
Nutil si vybírá několik historických osobností (Eichmann, Himmler, Heydrich, Mladić, Blochin aj.), u nichž kombinuje vhled do rodinného prostředí s četbou deníků, vzpomínek, pamětí, psychologických posudků a poznámek. Vytváří tak plastický obraz jedinců, přičemž se ukazuje, že jejich životní dráhy byly značně odlišné. Někteří prožili dokonce šťastná dětství a za jiných historických okolností by snad pravděpodobně zastávali dobře placené manažerské pozice. Především vzestup NSDAP ve třicátých letech ale vytvořil prostředí, v němž se schopnosti a ambice některých z nich proměnily v nástroje masového vraždění. Nutil je rozhodně neomlouvá. Zdroj zla hledá v mnohem širším společenském mechanismu, jehož počátkem je lidská netečnost, nezájem o druhé a nedostatečné společenské vzdělání.
Prapočátek největších tragédií 20. století tak nemusíme hledat až v koncentračních táborech, ty jsou důsledkem, ale mnohem dříve, v okamžiku, kdy společnost začne tolerovat první projevy odlidšťování. Nutil ukazuje, jak málo stačí k tomu, aby se podobný mechanismus mohl opakovat. Nejprve pojmenovat nepřítele, následně vytvořit nástroje jeho společenského vyloučení, postupně otupit veřejnost a nakonec přehlížející jednotlivce začlenit do byrokratického mechanismu vykonávání zla. Recept na totalitu je hotový. Odpovědnost se rozpouští v kolektivním jednání, přičemž každý může své rozhodnutí ospravedlnit tvrzením, že pouze vykonává práci nebo slouží státu. Diktátorské individuality se v dějinách objevují opakovaně, ale jejich skutečná moc je umožněna teprve netečnou společností, která proti jejich počínání v rozhodujícím okamžiku nevystoupí. Nutil se zde opakovaně opírá také o úvahy historika Timothyho Snydera, přičemž na pomoc si bere rovněž poznatky sociální psychologie, zejména Milgramův experiment poslušnosti, experiment Milosrdný Samaritán či Zimbardův stanfordský vězeňský experiment.
Autor životy jednotlivých aktérů popisuje analyticky, bez zbytečného bulvarizování a senzacechtivých detailů. Jeho přístup má spíše dokumentární a pozitivistický charakter. Shromažďuje fakta, zasazuje je do historických souvislostí a prostřednictvím konkrétních příkladů rozvíjí svou ústřední hypotézu. A to dělá přesvědčivě. Přestože primárně pojednává o minulosti, prostřednictvím psychologizace jednotlivých aktérů vlastně nastavuje zrcadlo současné společnosti, která vůči podobným mechanismům rozhodně není imunní. Obzvlášť v době, kdy lze prostřednictvím umělé inteligence a ekonomické moci vytvářet mimořádně přesvědčivé manipulativní obsahy a během krátké doby ovlivňovat postoje milionů lidí. Právě onen horizont událostí, kdy se společnost začíná přizpůsobovat původně nepřijatelnému jednání, se ukazuje jako nesmírně křehký a nebezpečný.
Irena Sendlerová, August Landmesser, Wilm Hosenfeld, Sophie Schollová, Jan Karski, Józef Franczak, Nicolas Winton, Simon Wiesenthal, Jan Palach, Václav Havel.
Přesto Nutilův obraz člověka není výhradně pesimistický. Podobně jako Dante, který na konci své cesty peklem znovu uvidí hvězdy, připomíná existenci naděje i v těch nejtemnějších historických okamžicích. Od nacismu, sovětského teroru a válečných událostí v Jugoslávii přechází také k otázce vypořádání s těmito zločiny v Norimberku a Haagu. Podstatné přitom nejsou pouze samotné rozsudky, ale především pojmenování činů, jejich zdokumentování, archivace a uchování v kolektivní paměti.
Irena Sendlerová, August Landmesser, Wilm Hosenfeld, Sophie Schollová, Jan Karski, Józef Franczak, Nicolas Winton, Simon Wiesenthal, Jan Palach, Václav Havel.
V brutálním kontrastu ke zlu 20. století Nutil předkládá příběhy drobných i mimořádných hrdinských činů, které připomínají, že ani nejdokonalejší represivní systém nedokáže zcela odstranit možnost individuálního morálního rozhodnutí. Výsledný obraz je plastický, věrohodný a především přesvědčivý. Nutil přitom nezůstává pouze u historické analýzy, ale nabízí také konkrétní návody, jak podobným mechanismům každodenně čelit. Neignorovat dění kolem sebe, zachovávat bdělost, zajímat se o ostatní, číst, kriticky přemýšlet, pravidelně se odpojovat od internetu, věnovat čas rodině a přátelům, přemýšlet o hodnotách, které zastáváme, i o tom, jakou ekonomiku svými každodenními rozhodnutími podporujeme. Důležitá je také víra, nikoliv nutně náboženská, ale především víra ve smysl vlastního jednání a možnost společenské změny. Především však jde o drobné každodenní činy, jejichž význam ostatně připomínal také Stefan Zweig. V tomto ohledu Nutil navazuje na humanistickou tradici Masaryka či Havla, na představu, že odpovědnost za stav společnosti začíná u každého jednotlivce.
Čas vrahů tak nakonec není pouze knihou o historických zločinech, ale především připomínkou toho, jak křehká je hranice mezi civilizací a barbarstvím a jak zásadní význam může mít i zdánlivě nepatrné individuální rozhodnutí.
Je naprosto nezbytné nezapomínat individuální hrdinství.
