Max Biller je německy píšící autor narozený v Praze, spisovatel, který se ve svých textech často pohybuje mezi identitami, vzpomínkami a dějinami. Možná i proto mu tak přirozeně sedí příběh Jiřího Weila. Nesmrtelný Weil je drobná kniha, skoro miniatura, ale právě její nepatrnost je trochu klamná.
Jak připomíná i doslov, Biller totiž na Weila pouze nevzpomíná a nedělá z něj literární objekt. Jde mnohem dál. Identifikuje se s ním, přebírá jeho motivy, rytmus, některé způsoby vyjadřování i literární postupy. Jako by na chvíli vstoupil do cizího hlasu, aby zjistil, co z něj může přežít v něm samotném. Literatura tu není pomníkem mrtvému spisovateli, ale způsobem pokračování.
Přitom si z Weilova života záměrně vybírá jen velmi úzký, téměř minimalistický časový úsek. Právě na něm rozehrává příběh částečně podložený skutečností a částečně fabulovaný — a z téhle malé situace nechává vyrůst mnohem obecnější konflikt jedince a systému. Člověka se svou pamětí, pochybnostmi a osobní zkušeností proti mechanismu, který po něm chce přizpůsobení, poslušnost a nakonec i určitý druh sebepopření. O to silnější je, že Biller k tomu nepotřebuje velké historické plátno. Stačí mu několik okamžiků jednoho života.
A právě to mi na téhle krátké novele připadá nejzajímavější.
Jsme čím dál víc zvyklí uvažovat tak, jako by všechno začínalo právě teď. Jako by minulost byla jen archivem, do kterého můžeme podle potřeby nahlédnout, ale který nás k ničemu nezavazuje. Zkušenost předchozích generací se mění v informaci, tradice v estetiku, paměť v databázi. Všechno je okamžitě dostupné, ale máloco má skutečnou návaznost. Neustále vznikají nové systémy, nové technologie, nové způsoby, jak svět uspořádat — a jejich předpokladem bývá skoro vždycky přesvědčení, že to staré je možné odložit.
Biller dělá něco přesně opačného. Vezme jeden konkrétní život, jednu krátkou epizodu, jednoho spisovatele a jeden způsob vidění světa a rozhodne se, že stojí za to po té stopě jít. Ne proto, aby Weila napodobil, ale aby na něj navázal. Jako bychom sami nebyli začátkem věty, ale jen její další částí.
Možná je právě v tom ona „nesmrtelnost“. Ne v tom, že po člověku zůstane velké dílo nebo jméno v dějinách, ale že někdo později zachytí jeho hlas, gesto, způsob přemýšlení a na okamžik ho nechá pokračovat.
Nesmrtelný Weil mi tak připadá jako nenápadná obrana kontinuity. Připomínka, že na každém sebemenším kořínku záleží. Že lidský život není izolovaný bod a literatura není jen produkce stále nových příběhů. Možná je především schopností všimnout si vláken, která už existují, a rozhodnout se některé z nich nepřetrhnout.
