V čem spatřuji výjimečnost letošního literárního „zázraku“ od Marka Šindelky?
Začnu poněkud přemrštěně, a sice tím, co mi Systémy něhy při čtení nepřetržitě připomínaly a čím mě polapily hned od začátku – precizností a přemítavostí v kunderovském duchu (na což upozornilo víc recenzentů). Hned vysvětlím. Milan Kundera měl jako autor měl několik vášní, ba obsesí:
- lásku ke klasické hudbě (především k Janáčkovi),
- sklony k filosofujícímu hloubání, nikterak povrchnímu, ale ani ne ubíjejícímu nebo matoucímu,
- náchylnost k prokládání románů esejistickými pasážemi (a to o různých kulturních anebo společenských tématech, šíře Kunderových zájmů byla výrazně bohatá),
- poněkud „překroucený“, atypický a zcela ojedinělý smysl pro humor, lépe řečeno Kundera disponoval nadáním k tomu vidět vcelku obvyklé lidské chování jako absurdní, groteskní – a ano, směšné… zejména v otázkách vztahů a sexuality.
Odečtěte z této čtveřice poslední bod a zbývající tři ingredience vám poměrně dost dobře vystihnou základní kategorie, pomocí nichž Šindelka svůj nový román nakonfiguroval.
To celý text nejspíš až příliš zjednodušuji… nicméně mohu zajít ještě dál, a to při popisu zápletky. Hlavní postava románu Ada je dcerou klavírního virtuosa Bohumila, jehož kariéra končí po náhlé zchromlosti levé ruky v troskách. Otec rodinu opustí a postupně se upije k smrti, kdežto Ada následuje jeho umělecké stopy a sama usiluje o hudební kariéru elitní klavíristky. Říct k ději víc už nejde, leda bych vyzradil konec. To jsme se ovšem dostali ke krásné pointě – o ten děj v Systémech něhy vlastně až tolik nejde, není tím nejdůležitějším… což bývá u nemalého procenta dobré literatury zvykem.
Jak zní akordy „velkého románu“? A nestačí prostě dobrý román?
Jeden z evergreenů naší současné literatury a její reflexe je jakési očekávání „velkého románu“, který nám v posledních letech „jakože“ chybí. Hledat v literatuře něco, co v ní není, mi přijde dost zvláštní. Souvisí s tím také skutečnost, že leckdo v literárním provozu (od kritiků přes češtináře až po akademiky) má za to, že „velkých spisovatelů“ už náš kulturní prostor ve 20. století vydal dost a sledovat současnou tvorbu vlastně nemá moc smysl.
Tahle maximálně výbušná mindsetová kombinace by v někom zbytečně vyvolala slepotu k vynikajícím autorům a autorkám, jejichž přednost nemusí být nutně to, že by „museli“ mít potenciál k tomu stát se světově úspěšnými a jedinečnými, nýbrž schopnost napsat skvělou knihu. Marek Šindelka se se svým (před)posledním románem z roku 2016 Únava materiálu možná nepřímo pokusil o to první, ale dlouhodobě prokazuje i jinými svými texty, že toho druhého je schopen a Systémy něhy to stvrzují. Zmíním se alespoň o pár kategoriích, díky nimž lze tu knihu za opravdu dobrou považovat.
Čím Šindelkův styl okamžitě zaujme a čím se vymyká, je naprosto vyprecizované psaní a pestrý figurativní jazyk, v němž se nešetří metaforami, v němž není výjimečné delší souvětí, jenž dává najevo, že mu autor (s redaktorem Ondřejem Nezbedou) věnoval maximální péči. Kéž bychom takových literátů a literátek, co by si dali se svým psaním načas, měli víc. Šindelka na Systémech něhy pracoval sedm let. Srovnejte si pak jakoukoliv kapitolu jeho románu s jakoukoliv kapitolou od někoho, kdo vydává novou prózu obrok – nebudete se stačit divit.
Hudba jako identita
Jelikož nejdůležitější smyslové prožitky, které postavy Systémů něhy zakoušejí, vzcházejí od hudby a naslouchání – Ada i její otec poslouchají a především hrají, interpretují, sami se tedy stávají hudbou, když jsou jejími původci:
Ten zvuk vznikal otcovýma rukama, tam, v jeho rukou všechno začínalo. Ten zvuk proudil z otce, vznikal v něm, on sám byl tím zvukem.
Analogie Šindelkova jazykového vyjadřování s notovými zápisy skladeb klasické hudby by tak vůbec nebyla lichá. Stejně tak úchvatné, ale i hrozivé proto může být logicky… ticho. Je-li pro někoho hudba vším, pak ztratí-li se schopnost ji mít, stávat se jí, jedná se o ztrátu všeho – minimálně pro Adina otce. Jak popsat umrtvující ticho slovy? Šindelka to, myslím, dokáže velmi věrojatně.
Nemožnost hrát, když hudba a její hraní je pro někoho vším, lze popsat velmi banálně… anebo ne. Lapidární, úsečný, ale v posledku pramálo vtahující jazyk byste u Šindelky nenalezli – nebyl by přesný a neměl by takovou podmanivost. Co mají Ada a Bohumil společného, je touha po perfektním výkonu, po přesně interpretované formě, která jediná jim v jejich (někdy úmorném) puntičkářství dává smysl. Spolu s obsesí hudbou se jedná o klíčovou přísadu jejich identity. Je evidentní, že Šindelka jako autor v daném ohledu mírně vycházel z vlastního já, z vlastního nastavení, ostatně při diskuzích a v rozhovorech se tím netají.
„… pod povrchem se dělo cosi strašného“ – ale ne nutně
Jiná vrstva, která v Šindelkově románu uchvátí, je vypiplaná kompoziční výstavba textu. V podstatě vše, co tvoří nějaký fragment vyprávění, nějaký ilustrativní detail nebo zdánlivě rozvíjející poznámku jen tak na okraj, Šindelka nějakým způsobem v jiné kapitole připomene, využije, znovuuvede do souvislosti. Vnitřní organizace díla jako by „chtěla“ připomínat hudební formu. Taková komplexita vyprávění jednak lícuje s tématem klasické hudby (bytostně kompoziční umělecké disciplíny), v jejímž řečišti román pluje, jednak je na poměry současné české literatury také spíše výjimečná. Šindelkův rozmach a schopnost text propracovat pak pozornému čtenáři nabízí tucty easter eggů odkazujících někdy dokonce samy na sebe. Čtení relativně vážné knihy tak má několik „odlehčovacích komor“, které autorem zvolená forma nabízí.
Z toho ovšem vzniká i jistá slabina Systémů něhy – nejedná se o knihu jen tak pro někoho. Pokud si někdo v našem literárním prostoru přeje při padání hvězdy „velký román dneška“, zákonitě musí očekávat text, který si jen sotva vychutná každý. Nebo jinak – myslí si snad někdo, že opravdu dobrou prózu mohou číst masy? Na to moc nevěřím. Šindelkův román ovšem takové kritérium patrně splňuje. Kupříkladu už jen proto, že není možné jeho fazety zcela docenit, pokud nemáte aspoň základní znalosti dějin hudby, historie, světové literatury, filosofie (a dokonce aktuálních poznatků o vývoji umělé inteligence).
Na druhou stranu tomu není tak, že by Systémy něhy byly kdovíjak nepřístupné či nesrozumitelné. Například esejisticky pojaté pasáže o hudebních skladatelích nebo o vynálezech různých nástrojů (včetně hudebních) Šindelka nekomponuje jako intelektualistické naparování, ale jako drobné sondy, odbočky do reality, které tvoří paralely k tomu, co Ada s Bohumilem prožívají – tím jsou jejich emoce i žádostivost uchopitelnější. Čili nejedná se o autorovu manýru, o flex na jeho všeobecný rozhled. Jedná se o upozornění na skutečnost, že takových otců a dcer bylo a bude mnoho. S trochou nadsázky lze uvažovat i o tom, že Šindelka možná zamýšlel to, abychom reflektovali sami sebe žijící ve všudypřítomném tlaku na výkon hraničícímu se sebedestrukcí… Na výkon, v němž emocionálnost mnohdy schází.
Šindelka ovšem není pesimista, nenechává své postavy stresovat jen tak pro nic za nic, ostatně jak jsem ji říkal, vše má v jeho románové kompozici svůj účel, své dopady, svůj smysl. Například to, že žít neemocionálně dost dobře nelze a že umění studené jako psí čumák nikoho neoslovuje (snad s výjimkou některých popkulturních fenoménů). To už ovšem mířím k pointě románu, kterou se zde nehodí vyzrazovat.
Marek Šindelka – Systémy něhy
2026
Host
310 stran
Komentáře
Zatím tu není žádný komentář. Buďte první.