Bohužel, Haškův román není Coca-Cola. Tu v Čechách každý zná a téměř každý ji taky ochutnal. Zato Švejka zná sice taky každý, ale celkem jistojistě jej ne každý četl.

V povědomých známostech můžeme volně přejít k dalším paradoxům. Není nikoho, kdo by si nevybavil nějakou švejkovskou ilustraci od Josefa Lady. Zná někdo ale tu úplně první, která se od pozdějšího Ladova ztvárnění výrazně liší? V první verzi Švejk není zavalitý chlapík, usmívající se bezstarostným škádlivým úsměvem na rozzuřeného nadporučíka Lukáše nebo procházející se malebnou krajinou, jak si pokuřuje dýmku. V první verzi kolem Švejka létají střely a kule, před ním i za ním cosi vybuchuje… Ano, sice se usmívá bezstarostně, ale z toho úsměvu v daném kontextu mrazí. Ano, sice si připaluje dýmku, ale v područí drží pušku a za pasem má připnutý bodák.

První koncept postavy Švejka v malířském pojetí Josefa Lady (1921).

Ladovy ilustrace, jakkoliv geniální a právem vysoce hodnocené, představují jen několik málo vrstev, ve kterých lze Švejka nahlížet. Jsou to právě ty vrstvy “lidové”, snadno a bezbolestně zapamatovatelné, protože přímočaře zapadají do světa Ladovy imaginace, jež zpopulárněla. Tento “art design”, smím-li říct, udal tón také neslavnější filmové verzi Švejka z 50. let režiséra Karla Steklého, ve které protagonistu ztvárnil Rudolf Hrušínský.

Domnívám se, že Ladovy ilustrace, Hrušínského ztvárnění a ve školních čítankách 1 stále se dokola opakující začátek první kapitoly románu (“Tak nám zabili Ferdinanda”), který podle mě až tak moc zajímavý není, jsou pro většinu lidí strop jejich znalostí o Švejkovi, a za ten strop ještě možná můžeme být rádi.

Rudolf Hrušínský v roli Švejka ve filmu Dobrý voják Švejk (1956) režiséra Karla Steklého. Něco málo z románového Švejka se například do této scény dostalo – na pohled veselý a upřímně dobrácký chlapík ve skutečnosti v dané scéně krade psa. Románový Švejk rozhodně není kladná postava.

Příklad z pedagogické praxe: Haškovy texty včetně Švejka na fakultě vyučuji ve třetím semestru studia. Ze zhruba 60 studujících, kteří na mé semináře obvykle v ročníku chodí, jich Švejka předběžně aspoň trochu zná méně než deset. A když říkám “zná”, mám tím na mysli skutečnost, že četli aspoň pár odstavců v čítance (toho Ferdinanda) nebo že viděli aspoň kousek filmu. Za šest let, co učím, se do románu předtím pořádně nezačetl nikdo a celý dvoudílný film viděl jen jeden student. 2 Všichni ovšem znají některé Ladovy ilustrace a všichni o románu slyšeli, že je tím překladově nejúspěšnějším, který v českém literárním prostředí vzniknul. Vyvolat zvědavost se se Švejkem hlouběji seznámit, podívat se na zoubek takovému nebývalému úspěchu, tyto skutečnosti ovšem v nikom neprobudily.

Známe to ovšem všichni, pedagogové, rodiče, vedoucí kroužků, zapálení přátelé a další – vyvolat v někom nezainteresovaném zvědavost, ba vybuzení k tomu si přečíst nějakou knihu (pustit album, zajít do kina, zajímat se o cokoliv) je někdy extrémně složité. Zrovna Švejk je zabetonován ve školním výuce i obecném povědomí dosti tuhou krustou zjednodušujících tvrzení, mýtů a triviálních floskulí budících dojem, že zabývat se jím nám vlastně nic moc nepřinese. Co je komu po válce, ke které došlo před více než 100 lety a už moc dobře nerozumíme, proč vlastně vznikla? K čemu by bylo dobré zabývat se nějakým vojákem, co (zdánlivě) plní rozkazy doslovně a šlus? Nestačí si přečíst heslo na Wikipedii? Vždyť co navíc může v tom (“pouhém”) protiválečném románu být?

Už v 80. letech minulého století literární historička Sylvie Richterová seznala, že podobný typ různých nepochopení ve společnosti evidentně cirkuluje:

Všeobecně přijímané klišé Švejka jako lidového hrdiny, dobráckého, leč uvědomělého antimilitaristy, který sice žádné oduševnělé cíle nemá, zato jadrností svého přízemního postoje objektivně chod armády, ba i chod války narušuje, je neuspokojivé – a víc než neuspokojivé: nedovoluje spatřit v celém dosahu smysl postavy a skutečnou velikost Haškova románu. Stačí namátkou vybrat několik příkladů, které klišé naprosto vyvracejí (…) 3

Všimněte si toho “nenápadného” označení velikost Haškova románu. Rozhodně se nejedná o velikost pouze co do počtu cizojazyčných překladů, jichž existuje už přes 60. Ani o velikost co do měřítka “zlidovělé zábavy”, o čemž nemůže být pochyb už jen kvůli skutečnosti, že podvědomě by asi nikdo z nás neřekl, že Švejk skýtá obdobný typ “švandy” jako třeba trilogie Slunce, seno…

O čem tedy přesně bude řeč, když se pokusíme “velikost” Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války zachytit? O tom, že se i dnes jedná o neustále relevantní text? To nepochybně ano, protože přísně vzato se nejedná o román (proti)válečný, vklíněný jen do kontextu první světové války – upřímně řečeno (a málokdo to ví, protože jej nečetl, nebo jej nečetl celý), Švejk se přece do válečné vřavy vůbec nedostane. Román zůstal nedokončený, do bitev se protagonista po čas vyprávění “zatím” nedostal, děj “končí” v průběhu roku 1915 těšně před jakýmsi očekávatelným nástupem do přímých bojů. O čem text pojednává, není válka samotná, ale cosi, co ji přesahuje.

Ostatně to je pointa mého článku, respektive jeho první části: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války reprezentují text, který NENÍ DOSLOVNÝ. Kdyby doslovný byl, pak prosím, postavme ho do jednoho šiku s komediemi Zdeňka Trošky nebo se Saturninem (to se ale neděje, a některé důvody, proč tomu tak je, ve svých esejích postupně představím).

Nové vydání, o němž v sérii mých esejů bude ještě řeč. Vyšlo letos v nakladatelství Host a mírné kontroverze vzbudilo rozhodnutí úplně z něj vypustit Ladův výtvarný svět. Na obálku byl vybrán dřevoryt Josefa Váchala “Horská nemocnice” z cyklu Fronta (1919).
Váchal, stejně jako Hašek, také zažil přímé boje. Ani jeden ve svých dílech nijak neskrývali, že první světová válka byla plná smrti, nesmyslného násilí i jiného iracionálního chování. Ladovy ilustrace se jim ovšem až úzkostlivě vyhýbají.

Vřazení Švejka do tzv. humoristické literatury zkrátka probouzí křeč – hned, jak se o něj pokusíme, cítíme, že něco není v pořádku. Ani ty Ladovy obrázky přece nedosáhly své popularity kvůli své přímočarosti. Podobné je to s Haškovým životem – máme o něm mnoho zpráv, ale spousta z nich si protiřečí, spoustu z nich nelze prověřit, existuje příliš mnoho bílých míst. Tedy ani autorův život nám není k dispozici doslovný. A to též proto, že Hašek sám o sobě šířil mraky mystifikujících poznámek a výmyslů. Prvním zprávám o jeho smrti v lednu 1923 v Praze dokonce téměř nikdo nevěřil, většina známých a kamarádů je mylně považovala za další mystifikaci.

Pokusy o čtení Švejka jako románu autobiografického jsou od začátku marné. Samozřejmě že leccos z Haškova osobního a pracovního života se do Švejka dostalo, ale jistojistě jako upravené, hyperbolizované. Reálný zážitek sloužil jen jako výchozí inspirace, kterou si pak autor s oblibou “vychyloval”, kam z uměleckého a vyprávěcího hlediska potřeboval. Podobně tvořil své mystifikace o zvířatech za svého (ne)slavného působení v časopise Svět zvířat (což je epizoda, která se dostala i do Švejka). Jako příklad uvedu jednu z mých velmi oblíbených:

Poštovní holubi v Číně při svém letu vyluzují pomocí přivěšených na ně hudebních strojků celé harmonie tónů. Říká se: Jiná země, jiní mrav! A toto pořekadlo je pravdivé. Různí národové mají různé zvyky a sporty. V Číně pěstují poštovní holuby, aby hudbou, již vyluzují holubi při svém letu, uctívali slunce. Holubům totiž přivěšeny jsou k tělu zvláštní hudební strojky a píšťaly různého zladění. Když holubi vzletí, opírá se vítr o píšťaly a hudební strojky, a následkem toho povstává ve vzduchu celá jemná harmonie zvuků, jež je s posvátnou úctou Číňany poslouchána. V mnohých krajích čínských shromáždí až i sta holubů a připevní jim hudební strojky k tělu, nechávajíce holuby najednou vzletěti. 4

Aby dosáhnul výrazné efektnosti, Hašek přehnal drobný nesmysl, který nešlo v situaci běžného obyvatele Rakouska-Uherska roku 1909 nijak ověřit. Copak někdo v Praze tehdy měl takovou zkušenost s životem v Číně, aby ji uvedl na pravou míru? No, i kdyby ano, stejně taková hyperbola není až tolik nemožná, na to si dal Hašek příliš pozor – vymyslel totiž nejen “zločin” (hudební holuby), ale i “motiv” (posvátné účely), oboje s alespoň nějakou mírou uvěřitelnosti. A aby důvěryhodnost své “zprávy” posílil, doplnil článeček dvěma “spolehlivými” fotomontážemi.

Fotomontáže na začátku 20. století nebyly úplně obvyklé (v seriózních časopisech už vůbec ne), Haškova kreativita v časopise Svět zvířat tak byla mnohovrstevnatá a schopnosti bohaté.

Iluze pravdy je dokonalá. Podobně jako řady “iluzí pravdy” ve Švejkovi. I na ty se v sérii postřehů ke švejkovskému románu budu zaměřovat. A o co mi těmi články půjde? Kromě narušení některých mýtů nebo reduktivních zkratek se pokusím o úplně obyčejnou věc – říct o Švejkovi a potažmo i o Haškovi něco zajímavého, něco poutavého, poukázat na neotřelost tohoto výjimečného díla… ideálně proto, aby třebas vyvolalo přání si ho přečíst, seznámit se s ním. Minimálně ze své výuky mám ověřené, že některé “triky” na to fungují. Jeden z nich jsou fotomontáže s holuby.