Už název útlé knížky Milana Děžinského Zázemí pro ušáka slibuje něco intimního: místo, kde se dá schovat, trochu bezpečí pro zranitelného tvora. V knize se však potkává něha s podivností a potřeba úkrytu před světem, který je člověku heideggerovsky dán, s potřebou donekonečna skrolovat. Básník a překladatel tu skládá pavučinu krátkých próz ze zaslechnutých příběhů, fabulovaných historek i osobních okamžiků. Tu tvářících se fakticky, tu evidentně smyšlených. Jejich sousedství dovoluje přecházet mezi každodenností, dějinami a bizarností bez dlouhého vysvětlování.

Stalin, medvěd a piano
Rozpětí téhle knihy dobře naznačují situace představené v anotaci: Stalin pěstuje exotické rostliny, žena bydlí v reklamní ceduli na střeše supermarketu, medvěd zkouší hrát na piano. Vedle takových výjevů stojí všednosti obyčejného života a obrazy ohrožení, fyzická i společenská. Zajímavá je jejich vzájemná blízkost. Dějinná postava může na okamžik připomínat souseda, nepravděpodobná internetová konverzace zase odhalovat docela srozumitelnou lidskou potřebu současného člověka. Třeba nutnost někde bydlet, ale taky něco umět nebo najít někoho, s kým o sebe budeme moct pečovat.
Právě tady se dá hledat soudržnost zdánlivě se do stran rozbíhajícího se celku. Krátký útvar zachytí situaci ve stylu povídek Raymonda Carvera, vytrhne ji z původních souvislostí a nechá ji působit vedle jiné. Čtenář musí část práce udělat sám: postřehnout ozvěnu, domyslet souvislost, snést, že některý obraz zůstane otevřený a nedořečený. Několik přesně vybraných detailů může unést víc než rozsáhlé vysvětlování; obyčejná věc se náhle ukáže jako směšná, tísnivá nebo dojemná.
Skrolujeme a skrolujeme a hovno z toho
V Zázemí pro ušáka pracujeme, uklízíme, pečujeme o sebe, chtěli bychom ven a mezi lidi, jenže na setkávání už nezbývá energie. Potřeba spojení tak končí dalším pohybem prstu po displeji: „takže jen skrolujeme a skrolujeme a skrolujeme a máme pocit, že nám utíká život; zatímco ten život, co nám naordinovali, stojí za hovno.“ Opakování tu přesně vystihuje jednotvárnost činnosti, která má vyplnit prázdno a přitom ho dál prohlubuje. Zároveň ale upomíná důležitost zastavení se, odpojení se, odstoupení, nadhledu. Člověk má sice na jedné straně pocit, že svůj život nestíhá, ale zároveň pochybuje, jestli o jeho předepsanou podobu vůbec stojí.
Čtení na hodinu
Zázemí pro ušáka je čtení zhruba na hodinu. Právě v tom ale může spočívat výzva celého formátu: jak z krátkých zastavení vytvořit něco, co po dočtení nezmizí stejně rychle jako další série příspěvků na obrazovce? Děžinskému se daří nenudit. Střídání podivnosti, humoru a neklidu dává téhle malé knize pohyb — a čtenáři důvod, aby se u některých míst zdržel déle, než původně plánoval.

