Na základě politologického výzkumu a rozhovorů s disidenty, povstalci či účastníky převratů vysvětluje, co autoritářské vládce drží u moci a co je nakonec ohrožuje a v posledním důsledku nakonec ukončuje jejich krutovlády: od zrady nejbližších spolupracovníků po odpor armády a veřejnosti. Zároveň připomíná, že pád diktátora sám o sobě nezaručuje svobodu ani stabilitu, ba naopak mnohdy ústí v mnohem větší chaos.

Dirsus je německý politolog, specialista na převraty, politické násilí a nestabilitu režimů. Studoval v Oxfordu, doktorát získal v Kielu a působí jako spolupracovník tamního Institutu pro bezpečnostní politiku. Poskytoval poradenství mimo jiné NATO; zkušenost s neúspěšným převratem získal také během pracovního pobytu v Demokratické republice Kongo. Anglický originál How Tyrants Fall: And How Nations Survive vyšel v roce 2024 a The Economist jej zařadil mezi nejlepší knihy roku 2024. Přesněji tedy jde o prestižní redakční výběr, nikoli o samostatnou literární cenu.

Široký záběr a analytický přístup

Dirsus vyniká sečtělostí a znalostí mnoha kauz. Souvislosti, historický, společenský a politický kontext, propojení a vztahy mezi jednotlivými stranami konfliktů, ale i jejich návaznosti a významy v širších měřítcích. V tom je extrémně silný a obratný. Dirsusova excelentní analýza je doplněná exaktními údaji o úspěšnosti převratů, přechodech k částečné demokracii, neúspěšnosti, likvidaci diktátorů samotných a o jiných zajímavých skutečnostech, v procentech. Převádí tak sociologické posuny na statistická data, která dodávají společenským formacím jiný rozměr.

Kde naopak zaostavá je odpověď na podtitul knihy: z knihy se sice dozvíme, kolik možných cest je v souvislostech s pády režimů a že jejich existence může být mnohdy velmi křehká, nicméně se už nedozvídáme, proč národy přežívají. Jak je možné, že národy přežívají i v nuzných podmínkách tvrdých režimů? Zatímco například Petr Nutil v Čas vrahů (2026) nabyté poznatky nakonec zobecňuje a předkládá jasnou hypotézu o možnosti existence zla jako samostatné, ale tolerované součásti společnosti, Dirsus nakonec žádnou hypotézu nepředkládá a zůstává na rovině analýzy a popisu. Nic to nemění na tom, že široký záběr od států v Africe, jižní Americe, přes Putinovské Rusko až po masakr na čínském Náměstí míru, je obdivuhodný a drobnohled, skrze který úspěšné puče a naopak neúspěšné pokusy o puče nahlíží, je právě tím, co autorovi vysloužilo zařazení mezi výběr The Economist.

Premisou knihy je, že diktátorský režim má zásadní problém s důvěryhodností. Diktátor se totiž v mnoha časových okamžicích může stát předmětem likvidace, a to proto že budovat režim postavený na represi a přitom zároveň skoro až slepé oddanosti spřízněných jedinců, je koktejl, který je v podstatě nemožné držet v chodu nepřetržitě dlouho. Některé režimy jsou vůči tomu až překvapivě imunní.

Jak dlouho ještě?

To, co mě v průběhu čtení Dirsusových Tyranů neustále napadlo, bylo to, že kniha vznikla už v době rozmachu umělé inteligence, ale nikoliv v časech, kdy agenti AI autonomně přejímají aktivitu a zcela bez mantinelů se pohybují v digitálním prostoru. Nakolik bude Dirsusův pohled kondenzovaně podaný tak, že tyranovi do cesty vždy vstupuje možná nedůvěra jeho nejbližších lidských bytostí a možnost, že se tyto nakonec obrátí proti němu s prvním možným, výhodnějším adeptem na nové vedení, platná v době, kdy ochrana diktátorů nebude odvislá od oddanosti nohsledů, kteří ale koneckonců mohou chybovat? Jak budou tyranské režimy fungovat v době naprogramovaných algoritmů, které mohou automatizovaně utvářet počtem a oddaností neomezené zástupy?

V současném světě je tyranský režim pořád režimem tvořeným člověkem, u něhož je vůbec o možném svržení přemýšlet. U autonomně fungujícího jen stěží.