Začněme čísly, která v Česku (toho času království tolerance ke konzumaci alkoholu) asi tolik lidí nepřekvapí:
- na následky pití u nás zemře ročně téměř 7 tisíc lidí
- nadměrné nebo rizikové pití se týká nejméně 15 procent obyvatel – to je víc než milion jedinců
- za první týden promítání dokumentu Kdyby se holubi proměnili ve zlato jej navštívilo 2010 diváků
Cynicky řečeno: Víc lidí u nás tento rok zemře na alkoholismus, než kolik jich zatím přišlo do kina na snímek se zkoumavým náhledem na alkoholismus, který zvítězil v dokumentární sekci na letošním Berlinale a který jsme vyslali do bojů o Oscara.
No vida, takže vše je takové, jak jsme zvyklí.
Akorát si dovolím upozornit, že dokumentaristka Pepa Lubojacki ve svém celovečerním debutu servíruje hned několik překvapení, která mají potenciál vnímavým divákům znepříjemnit jejich snášenlivost k pití alkoholu, mají-li nějakou.
Žádné mravokárství, naštěstí
Je snadné natočit film, který o chlastání říká, že je špatné. Stačí zachytit nějaké opilce, jak pozvracení leží kdesi na lavičce (tedy na lavičce v tom lepším případě), a doplnit to moralizováním. Modelový divák takového filmu alkoholismus jakože odsoudí, znechutí se nad zachyceným člověkem, protože “takhle to chce, takhle si to vybral, nic se svou situací nedělá”, a před spaním si vypije tři dvojky červeného, protože “to má pod kontrolou”, přece není debil.
Lubojacki kombinuje stylizované, symbolické scény (například digitálně upravuje rodinné fotografie, aby postavy na nich mluvily a sdělovaly různá zamyšlení nebo komentáře) společně s “terénními” záběry a videy natočenými soukromě – většinou z nich na iPhone. O typický dokument, jak ho asi většina diváků zná z televize, se tak nejedná, protože formálně je film Kdyby se holubi proměnili ve zlato pro běžné publikum poměrně výzvou. Jedná se spíš o dokumentární esej, režisérka Lubojacki je totiž nejen komentátorkou, ale též sekundární protagonistkou toho, na co se díváme. Přes nároky, které na nás klade (nebo snad hlavně díky nim?), se ale jedná o nesmírně podnětný film.
Téma alkoholismu (a bezdomovectví) podává tekutě (!), bez jasného lineárního sledu událostí. Ve filmu se skáče se v čase, střídají se v něm perspektivy, suše se v něm zprostředkovávají některá základní, medicínská fakta, jindy se totéž zprostředkovává téměř dadaistickým tvarem. Rodinné vzpomínky jsou subjektivní nebo jsou podány hyperbolou. To vše má za efekt to, že film není doslovný. Proto v něm složka mravokárství de facto absentuje a převládá zoufalost režisérky, která si nedovede rodinné problémy způsobené bratrovým životem na dně (!) dost dobře vysvětlit. A co hůř, nedokáže se z nich vymotat ani Davidovi nijak zvlášť pomoct.
Hranice etiky… i smrti
Jakkoliv závěr snímku jakousi smiřující katarzi režisérce Lubojacki (a naštěstí tak i publiku) nabízí, ta katarze je odvislá od něčeho, co v české populaci citelně schází – uvědomělost, že alkoholismus je nemoc a že rozhodnutí o tom změnit svůj život, nemůže mít alkoholik tak docela plně pod kontrolou. Analogicky tomu režisérka implicitně na diváka pomrkává, že ani ona nemá svůj film pod kontrolou. Třeba proto, že nelze předvídat, jaká životní cesta jejího bratra v blízké době čeká.
Uvedu příklad: Jedna z nejdrsnějších scén filmu nastává v momentě, kdy po kratší epizodě abstinence David opět končí bez domova. Lubojacki ho najde živořit kdesi ve starém, rozpadajícím se a špinavém baráku na periferii Prahy. Extrémní podmínky takového žití režisérku nečekaně zdrtí – a ona během svého zjištění nevypnula nahrávání, takže s ní jakousi formou PoV zažíváme šok z toho, že David má zase o krok dál k uspořádanému životu a že tentokrát je i ona překvapena, jak moc se daná situace může zhoršovat.
Přesto snímek citově nikoho nijak nevydírá. Naopak může sem tam pobouřit například tím, že testuje stav dokumentaristické etiky dnešní doby. Obvykle natáčené osoby vědí, že jsou natáčeny. Lubojacki ovšem několikrát ve filmu využívá záběry, na nichž je evidentní, že David o “skryté kameře” neví a hovoří o svých problémech poněkud jinak, než když o zapnutém nahrávání ví. Letmá scéna s Davidovým deliriem tremens (dle mého mínění hraničícího s epileptickým záchvatem), je tolik autentická (a upřímně řečeno radikálně rozrušující), až vyvolává otázky, jestli je vůbec vhodné v kině sledovat až tolik nablízko někoho, kdo čelí v daný moment zhruba desetiprocentnímu riziku, že na místě zemře.
A co my vlastně s tím?
Alkoholiků známe každý asi víc, než by se nám líbilo. Kdyby se holubi proměnili ve zlato mistrně rozbíjí iluze o tom, že tento sociální problém má nějakou jednoznačnou logiku nebo že je možné ho řešit snadnou cestou. Snímek v divákovi probudí lítost, a není to příjemná podívaná, jelikož ta lítost je rovnou dvojí: jednak k Davidovi, který má evidentně “zlaté srdce”, ale boj se závislostí bohužel nefunguje tak, že “teď se rozhodnu a teď to prostě půjde”; jednak k Pepě Lubojacki, která s maximální otevřeností a autenticitou reflektuje, že alkoholismus nikdy není problém pouze toho, kdo je závislý, ale že má svůj intersubjektivní aspekt, který už v žádném případě nelze vyřešit nějakým “teď se rozhodnu, že se na něj vyseru, a budu mít klid, to prostě nějak půjde”. – Ne… nepůjde….
A kdo si myslí, že by to nějak šlo – a takových lidí je bohužel strašně strašně moc –, tak ten trpí iluzí. Jakou?
Shodou okolností vyšel v květnovém čísle časopis Host sloupek Petra Šestáka nazvaný “Opilost”. Nešlo si na něj při sledování dokumentu Pepy Lubojacki nevzpomenout. Šesták v něm mimo jiné o iluzích tvrdí:
Ano, možná je to iluze, že my sami lidé okolo jsme zábavní, když máme trochu nameteno, ale je to iluze kolektivní. A kolektivní iluze dokážou být někdy o dost skutečnější než skutečnost, s níž jsme někde sami zalezlí.
Kdyby se holubi proměnili ve zlato demaskuje tyto i další formy iluzí, které si s problémovým pitím obvykle spojujeme.
