Stopy Jaroslava Haška v jihočeské metropoli

Hašek: tři a půl měsíce — Švejk: tři dny

Jedna z „klasických“ literárněvědných pouček zní: nezaměňujte autora s jeho románovou postavou. Ta ovšem často budí rozpaky. U Jaroslava Haška a jeho Švejka obzvlášť. Není pochyb, že řada prvků v Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války je autobiografických. Které přesně a jak moc jsou důvěryhodné, že plně odrážejí Haškovu životní zkušenost, bez příkras či mystifikací, však nelze dost dobře určit – potud tedy výše zmíněná poučka zcela jistě má svou platnost. Nelze totiž přesně a spolehlivě určit, kde leží hranice mezi fikcí a fakty. A pokud se máme bavit o Haškově „angažmá“ v Budějovicích, čelíme v daném ohledu ještě jednomu problému – po autorově smrti vznikaly desítky knih a memoárových textů od řady jeho přátel a kumpánů, žádný z nich ovšem nebyl jeho vojenským kumpánem (s výjimkou kadeta Jaroslava Kejly, ten však své vzpomínky sepisoval až v roce 1972, tedy více než půlstoletí po setkání s Haškem).

Spisovatel v Českých Budějovicích zcela jistě pobýval, to máme doloženo spolehlivě. A v jeho románovém opusu jsou Budějovice zmíněny přesně 109krát – tedy vícekrát než Praha. Skóre Hašek versus Švejk, v disciplíně válečného pobytu ve městě, je nepoměrné – zatímco Hašek v něm strávil tři a půl měsíce, Švejk pouze tři dny (a z města viděl jen cestu mezi Mariánskými kasárnami a nádražím). Jedna z nejpůsobivějších kapitol románu o Švejkovi je pochopitelně kapitola „Švejkova budějovická anabase“. Haškova budějovická zkušenost je v ní ovšem přetavena především do úst postavy jednoročního dobrovolníka Marka (i on je nepochybně částečným autorovým alter egem).

Scéna z filmu Poslušně hlásím
Jediná budějovická scéna ve filmu Poslušně hlásím (1957) od režiséra Zdeňka Steklého. V pozadí je dominanta Černé věže a katedrála svatého Mikuláše. Art design filmu evidentně vycházel z Ladových ilustrací.

Škola, vězení, špitál

Hašek byl povolán do války hned zkraje roku 1915, ke svému útvaru, tedy 1. náhradní rotě 91. pěšího pluku v Českých Budějovicích, se dostavil 17. února (pluk, spolu s Haškem, vyrazil na frontu 1. června). V té době žilo v Budějovicích asi 45 tisíc obyvatel, dle sčítání lidu z roku 1913 se jich pouze 63 procent hlásilo k češtině jako ke svému každodenně používanému jazyku. Město bylo vcelku militární metropolí, hned 5 procent populace bylo zaměstnáno v ozbrojených složkách a vyjma Mariánských kasáren byla v Budějovicích další 4 kasárna.

Hašek dorazil do Budějovic v civilním oblečení a buřince (než ho před hospitalizací navlékli do mundúru, v tomto oblečení jej šlo ve městě potkávat). Nastoupil do školy jednoročních dobrovolníků (odtud ona jistá privilegia), ta sídlila v horním patře Mariánských kasáren. Kurs na oficíra-juniora však nedokončil a minimálně jednou byl uvržen do arestu (zač, to nevíme). Nastávají zdravotní potíže – z vojenského špitálu je po čase poslán k rekuperaci na Linecké předměstí. Románová historka jednoročáka Marka o krankenbuchu se nejspíš zakládá na pravdě, nemocniční doktor Peterka, jenž má Haška na starosti, nad tím přivírá oko a dokonce usiluje o Haškovu superarbitraci (vcelku neúspěšně) – vyjma revmatu kloubů Hašek trpí ještě na zánět vnitřní výstelky srdce a při vyšetření se nad levou srdeční chlopní ozývají zvuky, které doktora znepokojují. Hašek trpí i na celkovou slabost, i mírná námaha jej příliš vyčerpává.

Jaroslav Hašek v českobudějovickém lazaretu
Jediná dochovaná fotografie Jaroslava Haška z jeho pobytu v Českých Budějovicích, z pobytu v lazaretu.

Noční život

Přesto nepřekvapí, že Haškův životní styl se v rámci možností při budějovickém pobytu příliš nemění oproti standardu za života v Praze. Nejenže je pravidelným hostem řady městských pohostinství, ale v Budějovicích píše i dvě povídky, „Aféru s křečkem“ a „Aféru s teploměrem“ (ta se odehrává v místní rezervní nemocnici). Názvy hospod, u nichž prokazatelně víme, že je Hašek za svého pobytu ve městě navštívil, jsou: Česká chalupa (v České ulici, Haškova velmi oblíbená hospoda, jistě ne jen proto, že je vzdálena od kasáren pouhých pár kroků), U Růže, U Mičanů, U Novotných, U Slunce (dnes Hotel Dvořák, zde se mimochodem ve Švejkovi odehrává scéna popíjení důstojníků), U Města Krumlova, U Žáků, U Černého vola, U Anglického dvora, U Týfů, Na Posledním groši. Úplný seznam by byl jistě ještě početnější, nemluvě o jednoročáku Markovi, jenž ve Švejkovi konkrétně jmenuje ještě Besedu (Na Sadech) a nevěstinec na Rudolfovské třídě (tam Hašek nejspíš nezavítal, ale musel o něm slyšet). Pro formu: ve Švejkovi lze napočítat více než sto „fikčních“ i na realitě založených pohostinských podniků.

Obrážení hospod v takovém počtu (a jistě i „kvalitě“, ne vždy se Hašek vracel do kasáren přespávat, z nezbytí často nacházel nocleh u přátel či známých) zaujme už kvůli skutečnosti, že Haškův vojenský pobyt v Budějovicích trval, jak již řečeno, 3 a půl měsíce, z nichž jeden měsíc strávil v nemocnici a minimálně dva až tři týdny za mřížemi.

Co víme nebo budeme vědět dál?

Ještě jednou – a naposledy – k tématu pravdy a nepravdy: mnohé z Haškova života je legendou, budějovické historky taktéž. A důvod byl naznačen výše, spousta svědectví a vzpomínek vznikala se zpožděním, ty na budějovické období z drtivé většiny až po roce 1948. Výzkumy však nejsou zdaleka u konce – vojenské archivy se začaly zpřístupňovat teprve v 90. letech a digitálně prohledávatelné sbírky novin a časopisů jsou horkou novinkou současnosti.

Ladova ilustrace Švejkova putování
Ladova ilustrace vyobrazující Švejkovo putování po jižních Čechách.

I tak, bez ohledu na „pravdu“, se sluší říci si zde alespoň jednu historku, jejíž pravděpodobnost, že se stala, mírně zvyšuje skutečnost, že nápadně lícuje s dvěma gagy ze Švejka. Jak vzpomínal roku 1954 ve Stráži míru Haškův civilní kamarád z Budějovic František Skřivánek, stalo se, že si jednou spisovatel vyšel v uniformě na Hlubokou (že by drobná „budějovická anabáze“?). Jelikož platilo nařízení, že členové posádky se nesmějí vzdalovat na více než 5 kilometrů od kasáren, byl Hašek zastaven četníkem a hrozila mu represe. Vzpomínáte, jak Švejk při krádeži psa pár dobře mířenými dotazy na slečnu, jež ho venčila, úspěšně předstíral, že je jejím krajanem, a tím odvrátil její podezřívavost k cizímu člověku? Hašek četníkovi provedl něco podobného – rychle vyvodil, že četník pochází z Protivína, a okamžitě se před ním začal prezentovat jako sládek tamního pivovaru a že ho odtamtud jistě zná, pročež se diví, že ten ho nezná nazpátek. Vyšlo to. Setkání tak skončilo pro Haška dobře, hned si s četníkem jakožto dva „protivínští rodáci“ vyrazili na pivo.